Rekonstrukce kanalizace je důvodem uzavření Zlaté uličky!
Od 1. května 2010 budou probíhat práce související s rekonstrukcí kanalizace a povrchu v jedné z nejnavštěvovanějších uliček v Praze. Uzavření uličky, která láká každý den k prohlídce množství turistů, se předpokládá v délce jednoho roku. Oprava bude probíhat pod přísným dohledem památkářů a archeologů. Kopat se bude až do hloubky šesti metrů a to je předpokladem archeologických nálezů. Hlavním důvodem oprav je podle Hradu poničená historická kanalizace a to je důvodem podmáčení domků ve Zlaté uličce. Zlatá ulička vznikla po vybudování severního opevnění Hradu, které začal budovat architekt Benedikt Ried krátce po roce 1484, kdy se král Vladislav Jagellonský rozhodl přesídlit ze Starého Města na Hrad. S hradební zdí byla o síle až 320 cm a souvisela s trojicí obranných věží – Mihulka, Daliborka a Bílá věž. Mezi Daliborkou a Bílou věží byla hradba směrem do parkánu vyztužena dvanácti stejnými arkádovými oblouky, které byly asi 120 cm hluboké a 600-660 cm široké. Tyto částečně již vybudované prostory sváděly k myšlence, aby byly jednoduše uzavřeny a využity jako nouzová primitivní obydlí. Nejstarší písemné zprávy o nich jsou z šedesátých let 16. století, kdy se uličce říkalo „Zlatnická“ (a teprve později „Zlatá“). Jejími obyvateli byli snad drobní zlatotepci, kteří sem utíkali před cechovními zákony, striktně uplatňovanými ve všech pražských městech. K zásadní úpravě severní hradební zdi došlo teprve za vlády císaře Rudolfa II. v letech 1591-1594. Tehdy vznikla v dnešní úrovni uličky horní arkádová nástavba v hustším sledu. Oblouků mezi Bílou věží a Daliborkou bylo nyní jednadvacet. Nad nimi byla vybudována zděná obranná chodba s trámovým stropem. Dřívější domečky byly v té době nepochybně zbořeny a jejich pozůstatky zmizely ve zvýšeném násypu parkánu. V roce 1597 požádali „střelci při branách Pražského hradu“ císaře Rudolfa II. o svolení, aby mohli v nově opravené zdi oblouky zazdít a zřídit si v nich komůrky, které by zabíraly jen hloubku výklenků. V reskriptu datovaném 16. září 1597 Rudolf jejich zřízení povolil. „Červení střelci“, jak se jim podle barvy stejnokroje přezdívalo, nedostali nové příbytky darem. Stavěli si je vlastním nákladem a také je prodávali a kupovali, nejdříve mezi sebou a později i jiným osobám, které do jejich sboru nepatřily. Zpočátku to byli různí zaměstnanci Hradu – vrátní, hlídači, zvoníci apod., později i lidé, kteří ve Zlaté uličce sami nebydleli a domky dále pronajímali. Velmi brzy se domky začaly rozšiřovat do uličky různými přístavky a topeništi. Nové přístavky vznikaly i při protilehlé románské zdi a stěně hradního purkrabství. Prostor uličky byl nakonec tak stísněný, že místy nedosahoval na šířku ani jednoho metru. Při asanaci v roce 1864 byly tyto přístavky, kotce a dřevěné kolny odstraněny a ponechány pouze domky podél severní hradby.
Po druhé světové válce Kancelář prezidenta Československé republiky domky od posledních majitelů vykoupila a celková úprava Zlaté uličky byla dokončena v
roce 1955 pod vedením architekta Pavla Janáka. Barevné řešení fasád navrhl malíř a filmový tvůrce Jiří Trnka.
Mezi obyvatele Zlaté uličky patřily i známé osobnosti.Například v domku čp. 6, který stával v sousedství Nejvyššího purkrabství, žil krátce před druhou světovou válkou básník Jaroslav Seifert. Domek čp. 22 si v letech 1916-1917 od své sestry Otýlie Davidové pronajal Franz Kafka.
Další známé úpravy Zlaté uličky proběhly v letech 1990 – 1996. Postupně byly zrekonstruovány všechny domky a v roce 1998 se barevně odlišily fasády jednotlivých domků. Průčelí se nenatírala fasádními barvami, ale pokrývala vrstvičkou probarveného štuku. Nebylo to obnovení původních historických barev (každý domek za dobu své existence mnohokrát svou barevnost změnil), ale barvy odpovídaly návrhu národního umělce Jiřího Trnky z počátku 50. let. Zároveň s fasádami se ve Zlaté uličce natíraly i dveře, rámy a křídla malých oken. V roce 2010 začíná pro Zlatou uličku další nové období rekonstrukcí a obnovy.
